Ráno začalo tichem.

Ne tím něžným, mírumilovným tichem, jaké se snáší nad krajinou za ranního šera, kdy rosa šeptá do trávy a slunce se pomalu prodírá k obzoru jako ospalý poutník. Ne, tohle ticho mělo jinou váhu. Bylo těžké, stísněné, usazené hluboko v plicích jako prach z dávno zapomenuté síně.

Ticho, které se nehýbe.

Ticho, které naslouchá.

Lyra otevřela oči dávno před tím, než se rozezvučelmagický tón oznamující první školní den. Sluneční světlo zatím ani nedýchalo. Seděla na své posteli s nohama stočenýma pod sebou, dlaněmi položenými na dece, jako by se chtěla ukotvit v realitě. A zírala ven.

Z okna se jí otevíral pohled na nádvoří, které se zvolna probouzelo do šeřícího se světla. Vzduch nad kameny byl chladný, mlžný, prosycený jemnými proudy Éteru, které se proplétaly jako stužky neviditelných řek. Kameny na zemi, tmavé, lesklé, odrážely bledé světlo luceren, které ještě nestačily dohořet.

A s tím pohledem jí pomalu docházelo, že se všechno změnilo.

Skutečnost ji dohnala jako chlad pronikající pod nehty.

Už nebyla tou dívkou, která kráčela stezkou s kufrem v ruce a jménem, které jí nepatřilo, tiše si opakujíc lež jako modlitbu. Ne. Teď byla studentkou Akademie Vael'therra.

Vyvolenou. Přijatou.

Ale tohle přijetí bylo jako polibek zmije.

Každý pohyb, každý nádech, každý letmý úsměv, to všechno muselo být přesné, odměřené, vypočítané. Vše součást role, masky, slupky, kterou si oblékla jako druhou kůži.

A přesto hluboko uvnitř, jako věčné varování, věděla pravdu.

Byla Eiros.

Navěky.

A být Eiros v srdci Akademie bylo jako nosit v hrudi nejhledanější artefakt. Stačilo málo. Jeden pohled, jedno zakolísání, jedna chyba.

„Dýchej. Kontroluj se. Buď obyčejná," zašeptala do ticha místnosti.

Zatímco slunce se teprve dotýkalo říms vysokých oken, Lyra si oblékala uniformu prvního ročníku, temně modrou tuniku s vysokým límcem, jejíž látka pohlcovala světlo jako hladina hlubokého jezera. Na hrdle se třpytila stříbrná brož - pečeť sedmicípé hvězdy.

Stála rovně. V zrcadle vypadala jistě.

Ale ruce se jí jemně chvěly.

Prsty přejela po kůži na zápěstí, místě, kde kdysi teta Illyne nakreslila ochranné runy. Dávno vybledly. Ale Lyra je cítila. Ne jen na povrchu. Hlouběji. Pod kůží. V kostech. Magie, která ji chránila. Magie, která jí připomínala, co nesmí nikdy zapomenout.

Za ní se pohnula Thalia. Protáhla se, zívla a věnovala Lyře ospalý, ale vřelý úsměv.

„Připravená na první zkoušku?" zamumlala.

„Připravená... předstírat, že jsem," odpověděla Lyra.

Thalia se zasmála. „To je víc než polovina úspěchu. Aspoň tak to říká moje matka."

Uhladila si cop, stočený do elegantního uzlu, a vytáhla ze svého kufru drobný šálek. Vůně čaje se rozprostřela pokojem - byl to astrální květ, s jemným nádechem medu a uklidňujících tónů měsíční šalvěje.

„Pij. Pomáhá proti snům."

Lyra poděkovala a přiložila šálek ke rtům. Ale nepřiznala pravdu.

Že dnes v noci opět přišel sen.

A s ním i on.

Most. Hlas. A Kaelan, tichý, jako stín, jako zrcadlo, které odmítá ukázat odraz.

Rozvrh prvního dne začínal v Hlavní síni, katedrále ze starověkého kamene a éterického světla. Pod její klenbou se vznášely světelné reliéfy, které se měnily podle nálady přítomných. Učitelé stáli v půlkruhu, postavy v pláštích, které připomínaly mlhu za bouře, jejich tváře klidné, ale oči...

Oči, které viděly.

Paní Elenai, správkyně mladších kruhů, předstoupila. Její hlas byl čistý a pevný jako struna nástroje.

„Dnes projdete vstupní Éterovou zkouškou. Nemusíte se obávat. Sleduje se pouze tok magie vaší aury. Jde o naladění, vaše spektrum určí, které cesty se vám otevřou. Nejde o hodnocení. Jste tu, protože tu máte být."

Ale Lyřin žaludek to nevnímal jako útěchu.

Co když moje spektrum není obyčejné? Co když... je nebeské?

Zkouška probíhala v komoře z černého skla. Stěny pohlcovaly světlo i zvuk. Každý student musel vejít sám, postavit se doprostřed a uvolnit proud své magie. Zbytek zařídil Éter.

Když přišla řada na Lyru, měla pocit, že její srdce vybuchne.

Vešla.

Ticho ji obalilo jako roucho.

Někde v dálce šeptaly hlasy. Šepot starých studentů, odrazy duší, vzpomínky Závoje. Postavila se do kruhu.

Zhluboka se nadechla.

A nechala jít.

Zpočátku nic. Prázdno. Klid.

A pak se to stalo.

Z kruhu začaly vyvěrat vlny magie. Byly tiché. Ale zářivé.

Stín.

A zlato.

Barvy, které se nikdy neměly potkat.

Zalapala po dechu.

Pokusila se je zatlačit zpět. Myslela na kámen. Na chlad. Na ticho. Zadržela dech.

A světlo pohaslo.

Ale bylo tam. Viditelné. Pravdivé.

Viděl to někdo?

Vyšla zpět na chodbu. Paní Elenai si ji prohlédla pohledem, který trval o zlomky vteřiny déle, než by měl.

„Nic zvláštního," řekla nakonec.

Ale Lyra cítila, že něco zaregistrovala.

„Dobrá práce, Valenová. Uvidíme se zítra u výběru předmětů."

Přikývla. Srdce jako kovářské kladivo.

Otočila se a narazila do něčeho tvrdého.

Ruka ji zachytila za paži.

„Promiň, neviděl jsem tě."

Hlas chladný, tichý.

Kaelan.

Díval se na ni. Ne jako někdo, kdo nevidí.

Díval se, jako by věděl přesně, co skrývá.

Jeho oči byly klidné. Ale hluboké. Jako voda, ve které se něco hýbe pod hladinou.

„Zajímavé světlo," poznamenal, téměř pro sebe.

Lyra ztuhla. „Co tím myslíš?"

„Nic. Jen... trochu nezvyklé."

A odešel.

Bez vysvětlení. Bez rozloučení.

Thalia čekala před knihovnou. „Jak to šlo?"

„Bez problémů," zalhala Lyra.

„Výborně. Teď pojď. Musím ti ukázat Nejvyšší patro. Svitky zakázaných run. Nemůžeme je číst, ale můžeme je cítit."

Knihovna byla jako chrám. Voněla prachem, solí a magií. Mezi regály se tiše vznášeli Éteričtí správci - stíny vytvořené z knih a paměti.

Lyra přejížděla prsty po hřbetech knih a cítila, jak každá stránka šeptá. Hledala něco. Návod. Klíč. Pochopení.

Zatím nic.

Jen ticho, které jí říkalo, že se něco blíží.

Když se večer vrátily na pokoj, Thalia padla na postel jako kámen.

„Zítra budu potřebovat tři elixíry proti duševnímu zahlcení."

„Nebo víc čaje," nabídla Lyra.

„Čaj je pro slabé. Dneska jsem měla pocit, že mě někdo propálil pohledem."

Lyra se usmála. Ale v její mysli zůstaly stříbrné oči.

V noci znovu přišel sen.

Most.

Ticho.

A tentokrát - zrcadlo.

Ale v něm nebyla ona.

Byla to Lyra - s očima plnými světla, vlasy jako zlato, hlasem, který zpíval.

„Jsi zapomenutá," řekla. „Ale já si tě pamatuju."

Lyra se probudila s krví na rtech. Kousla se ve spánku do jazyka.

A na polštáři... ležel zlatý vlas.

Její magie se probudila.

A už nebude chtít spát.