Knihovna Akademie Vael’therra nebyla pouhým místem, kde se hromadí vědění.

Byla živoucím tvorem, starobylou bytostí zrozenou z myšlenek, šepotů a zapomenutých slibů. Její dech byl tvořen jemným prachem, jenž se usazoval na hřbetech knih jako popel dávno shořelých příběhů. Paměť měla vyrytou do pergamenů, jejichž okraje se kroutily stářím a magií, a hlas, tichý a klouzavý, připomínal zasyčení svitku, který se po staletích konečně odváží rozevřít.

Stěny z černého mramoru nesly tíhu věků a cosi v jejich chladné kresbě šeptalo: Kdo vejde, nezůstane nezměněn.

Kdo překročil práh knihovny, vstoupil nejen do místa, ale do jiného vědomí. Do světa, jenž byl příliš hluboký, příliš starý, příliš tichý na to, aby byl zcela lidský.

Lyra se pohybovala mezi regály jako stín v soumraku. Její kroky byly měkké, tlumené, téměř nehmotné, a dýchala zhluboka, jako by se snažila do sebe nasát celý ten svět vonící po starém inkoustu, kůži, kostech neviditelných rukopisů a jemném závoji éterového ozónu, který se vznášel mezi svazky jako neviditelná mlha.

Každým dotekem prstů, klouzajících po hřbetech knih, hledala něco, co neuměla pojmenovat, slovo, klíč, náznak. Něco, co bude šeptat právě jí.

Od rána ji pronásledoval zvláštní, vtíravý pocit. Nebyl to strach. Ten se stal součástí její krve v okamžiku, kdy poprvé překročila hranici Akademie. Ne. Toto bylo jiné. Hlouběji zakořeněné, ostřejší. Byl to pocit pohledu.

Ne pohledu očí z masa a kostí.

Ale něčeho pronikavějšího. Něčeho, co ji nevidělo, nýbrž četlo.

Jako by ji sledovalo vědomí ostré jako čepel, které dokázalo rozřezat její podstatu až na samotné vlákno duše.

V oddělení zakázaných jazyků a zapomenutých run bylo ticho ještě těžší než jinde. Leželo tam jako závoj z vosku, téměř slyšitelné, a obklopovalo každé slovo, každý znak ochrannou mlčenlivostí. Místnost působila dojmem, že každé písmeno má vlastní vědomí a že se brání rukám, které sem nepatří.

Zastavila se u jednoho regálu. Její prsty zavadily o útlou knihu, vázanou v šupinaté kůži, která na dotek připomínala chladné tělo ještěra ponořeného ve spánku. Neznala písmo na hřbetě. A právě proto po ní sáhla.

Byla to přitažlivost nevysvětlitelná, instinktivní, jako by kniha čekala právě na její dotek.

Zabořila se do čtení. A právě tehdy ho opět ucítila.

Chlad.

Ale ne ten, který sálá z kamene nebo prázdných chodeb.

Byl to chlad přítomnosti.

Jeho chlad.

„Ta kniha není určena prvoročním,“ zazněl za ní hlas jemný jako hedvábí, ale s ostřím skrytým v tónu. Zněl jako sametová výčitka oděná do ledu.

Lyra se pomalu otočila.

Kaelan Deyr stál mezi dvěma regály, částečně skrytý ve stínu, jako by se vynořil z prázdného místa mezi slovy. Jeho vysoká postava se téměř ztrácela ve složitých skladech černomodré uniformy, jež splývala s šerem, a jeho oči, ty podivně klidné, stříbrné jako měsíční světlo odrážející se od zamrzlé hladiny, byly upřené přímo na ni. Nepohnul se. A přesto působil dojmem neustálého napětí, tiché výhrůžky, která visela ve vzduchu jako pára nad ledem.

„Nevěděla jsem to,“ řekla Lyra. Položila knihu zpět, přičemž si dala záležet, aby její hlas zůstal klidný, rovný, ničím speciální.

Kaelan přistoupil blíž.

„Opravdu?“ pronesl tónem, který zpochybňoval samotnou existenci pravdy.

„Ano.“

Zastavil se těsně před ní.

„Zvláštní. Většina studentů na tomto patře přesně ví, co hledá. A co chce skrýt.“

„A ty?“ zeptala se.

„Já vím všechno, co potřebuju vědět,“ odpověděl bez zaváhání.

Její oči se zúžily, jako by se snažila proniknout do té stříbrné mlhy, jež ho obklopovala.

„Proč na mě pořád zíráš?“ vydechla konečně.

Jeho pohled se nezměnil, ale cosi v jeho nitru se pohnulo. Neviditelné, podvědomé. Jako proud pod zrcadlovou hladinou.

„Protože mi něco nesedí,“ odpověděl tiše.

„To si myslíš o všech?“

„Jen o těch, kteří se snaží zmizet... a přitom září jako světlo v mlze.“

Její tělo ztuhlo. Slova jako ta tam zněla příliš blízko. Příliš důvěrně. Jako verš vytažený z jejího vlastního snu.

Nebo, a to bylo horší, jako kdyby jí ta slova někdo vzal přímo ze srdce.

Neměla odpověď.

Nemohla mluvit.

Protože Kaelan nebyl obyčejný chlapec. V jeho přítomnosti bylo cosi narušeného. Ticho, které křičelo, klid, jenž vibroval neviditelným neklidem. Jako by se kolem něj ohýbala skutečnost, měnila úhel pohledu.

„Možná si jen příliš namlouváš,“ zašeptala.

„Možná,“ přikývl, ale tón jeho hlasu byl neústupný. Jako zavřené dveře, za nimiž něco čeká.

Když odešel, tíha jeho nepřítomnosti byla hmatatelná. Knihovna se znovu ponořila do svého obvyklého mlčení, ale ticho bylo nyní jiné, dusivé, s nádechem prázdnoty, která přetrvávala.

Lyra si uvědomila, že po celou dobu nedýchala.

Našla Thalii v zadní části čítárny, zkroucenou mezi hromadou svitků, z nichž některé pamatovaly časy, kdy ještě sama Akademie byla snem.

„Třeseš se,“ poznamenala Thalia tiše, když se na ni podívala. „Stalo se něco?“

Lyra jen zavrtěla hlavou.

„Potkala jsem někoho… zvláštního.“

„Kaelan?“ zeptala se Thalia okamžitě.

Lyra neodpověděla, ale ticho, které následovalo, bylo výmluvnější než slova.

„Mluvili jsme o něm včera s ostatními,“ pokračovala Thalia. „Je Nyxaari. Ale ne tak, jak je známe. Prý jeho matka spadla do Závoje. A když ho našli, stál nad jejím tělem a zpíval.“

„To je jen pomluva.“

„Tady věřím všemu.“

Zbytek dne se rozplynul v tlumených tónech. Výklad o magických kruzích zněl jako vzdálené šumění vody. Lyřina mysl se neustále vracela zpět. K těm stříbrným očím. K té větě. K tomu nevyřčenému.

Bylo to jako jizva, ten pocit, že někdo ví. Že někdo vidí. A mlčí.

V noci přišel opět sen.

Ale tentokrát nebyla na mostě s nikým.

Stála sama, na okraji. Z druhého břehu zářily modré plameny, klidné a strašlivé zároveň, a v jejich odlesku spatřila sama sebe.

Ale ne tak, jak se znala.

Byla to Lyra... a nebyla. Měla vlasy jako padající sluneční paprsky, oči jako nebe po bouři a kůži, která vyzařovala světlo v rytmu dávno zapomenuté písně.

Zvedla nohu, aby vstoupila.

A most pod ní zmizel.

Padala.

A probudila se s ústy plnými křiku, který nikdy nevyslovila.