Aréna nebyla stavěná pro potlesk. Ani pro diváky.

Její stěny dýchaly. Doslova. Vydechovaly mlžný opar, těžký jako kouř ze starých rituálů, který se vsakoval do kůže a nechával po sobě pachuť soli a kovu. Rudý kámen pod nohama nebyl chladný, jak by člověk čekal, ale vlažný, jako kůže mrtvého těla.

Lyra tam stála. Ne jako bojovník. Ne jako soupeř.

Jako něco cizího. Vetřelec. Porcelánová figurka v síni starých stínů.

Už jen samotná aréna jí připomínala, že do tohoto světa nepatří.

A přesto tu byla.

Nad hlavou se klenula bariéra z taveného Éteru, šarlatový štít mihotající se pod tlakem energetických proudů. Odrážel magii studentů, a možná i jejich myšlenky. Sledovala záblesky v jeho povrchu, výjevy z dávných bitev, záznamy minulých duelů, krev a triumf. A pak tam byla jen ona.

Prázdná. Beztvará. Napjatá až k prasknutí.

„První duel: Sorin Fenn proti Valen Lyra."

Hlas Mistra Lorrella zněl dutě. Jako by přicházel z vody.

Lyra vykročila.

Nevnímala vlastní kroky. Neviděla studenty v tribunách, tváře, které znala, které ji teď pozorovaly s napětím nebo škodolibou dychtivostí. Zastavila se na určeném místě, dýchala mělkým dechem, aby zůstala klidná. Ale klid to nebyl. Bylo to něco jiného. Něco dutého.

A pak proti ní stál Sorin Fenn. Druhák. Arogantní. Syn mágyně ze Sen'daru.
Jeho aura byla ostrá, jako stříbrná čepel.

„Valen," kývl, jako by už vyhrál.

„Fenn."

Stáli proti sobě. Ruce volně podél těla. Žádná hůlka. Žádný meč. Jen vůle.

Jen magie.

První výměna byla skoro banální.

Lyra vyslala prstencovou obrannou vlnu, stínovou, hladkou, elegantní. Spíš se ukázala, než zaútočila. Její magie zpívala tiše, pod prahem lidského sluchu.

Sorin ji bez námahy rozmetal. Rozhodil prsty, přivolal hřebínek rudého světla, magii přímé dominance, a pak skutečně začal.

Ona cítila, jak se něco mění.

Vzduch zhustl.

A pak to přišlo.

Emoční vpich.

Zakázaná, ale v praxi tolerovaná technika. Útok ne na tělo, ale na duši.

Sorin se zaměřil na její strach. A magie, která mu kolovala v krvi, ho zesílila.

Lyra couvla. Ne fyzicky, ale v sobě.

Byla znovu malá. Znovu v temné chodbě s očima, které ji sledovaly zpoza zrcadla. Znovu v noci, kdy matka mizela mezi stromy, zatímco Zpěv v jejích žilách sílil a svět kolem se rozpadal.

A on to viděl.

Sorin se usmál.

Věděl, že to funguje.

Magie v ní explodovala, jako by její tělo bylo jen slabou skořápkou. Nechtěla to. Nevolala ho. A přesto se zpěv prodíral ven, hluboký, třpytivý, cizí.

Ne její magie.

Ale její dědictví.

Zlatá vlna se rozvinula jako vlajka, hladce, smrtelně krásně.

Zasáhla Sorina dřív, než stačil zareagovat. Jeho tělo se zvedlo ze země a odletělo přes půl arény. Dopadl, tvrdě, bez vědomí.

Aréna ztichla.

A v tu chvíli Lyra pochopila.

Nebyla to výhra.

Byl to rozsudek.

„Dost!" zaznělo ostré, pevné.

Kaelan.

Vstoupil do arény bez dovolení, oči zářily, tvář měl napjatou. Stoupl si před ni, jako by byl štítem. A pak, neuvěřitelně rychle, aktivoval závojový štít. Tmavý, chladný, pulsující.

Zakryl její energii.

Zakryl pravdu.

„To nebyla její magie," pronesl chladně. „Ozvěna mojí. Moje chyba. Porušili jsme rytmický obvod během předchozí práce v laboratoři. Vyústilo to v přetlak v magické síti. Omlouváme se."

Mistři na tribuně váhali. Mezi nimi i Mistryně Sael, která si vždy držela odstup. Ale i ona přimhouřila oči.

A nikdo nepromluvil.

Později Lyra seděla v pokoji. Sama.

Všechno bylo tiché. Příliš tiché.

Její ruce byly studené. Chvěly se, i když je pevně svírala v klíně. Na rtech měla chuť po soli. Nevěděla, kdy začala plakat. Nebylo to jako slzy.

Byl to únik.

Mozek odmítal spojit myšlenky. Každá byla ostrá, syčivá.

Co to bylo?

Co všichni viděli?

Co všichni ví?

Je konec. Je konec. Je konec.

Ale zároveň... nebyl.

Kaelan.

Ten, kdo měl důvod ji zničit, kdo znal dost, aby jí vzal všechno -

- ji ochránil.

A to bolelo snad ještě víc.

Na stolku ležel kus černého papíru. Ručně psaný. Jeho písmo bylo přesné, jako by se bál přiznat jedinou chybu.

Zítřejší noc. Most mezi věžemi. Bez slov.
- K.

Lyra ho držela v ruce dlouho.

Ne proto, že nevěděla, co odpovědět.

Ale protože už odpověděla.

Celým tělem.

Zpěvem.

Magickou pravdou, která neměla zaznít.

V noci se probudila. Srdce jí bušilo do žeber. Vzpomínka na vlnu zlaté magie se opakovala znovu a znovu, její záře, síla, jak se rozšířila arénou. Byla v ní všechna bolest, všechna pravda, všechny úlomky jména, které nesměla vyslovit.

Eiros.

Přestala dýchat.

Ne panika.

Ale něco horšího.

Odhalenost.

Byla jako otevřená kniha.

A v té knize někdo četl. Možná Mistryně. Možná Kaelan.

A možná někdo jiný.

Ráno bylo tiché.

V zrcadle viděla dívku, která vypadala stejně. Stejné vlasy. Stejné oči.

Ale něco bylo jinak.

V očích se jí zračila prasklina. Jemná, sotva viditelná.

Jako trhlina ve skle a přesto víš, že to sklo už nikdy nebude celé.

Oblékla se pomalu. Opatrně. Ne jako někdo, kdo jde do nového dne.

Ale jako někdo, kdo kráčí po okraji nože.

Most mezi věžemi byl úzký, kamenitý, bez zábradlí. Vítr tu kvílel, nesl s sebou chlad i ticho. Vzduch tu byl řídký a přesto voněl po magii.

Kaelan už čekal.

Opřený o parapet, v tmavém plášti, s očima upřenýma k obloze.

Když ji uslyšel, neotočil se. Jen řekl:

„Všimla sis, že tě nikdo nevyhledal kvůli tomu duelu?"

„Ano."

„Víš proč?"

Lyra přikývla. „Protože se mě bojí."

Kaelan se otočil.

„Ne. Protože tě ještě nepoznali. Ale začínají tušit."

Chvíli bylo ticho.

Pak dodal:

„Máš tři možnosti. Schovat se. Bojovat. Nebo utéct."

Lyra ho sledovala. A pak, poprvé, neodpověděla.

Jen zavřela oči.

A dovolila, aby její magie tiše zazpívala v jejím nitru.