Mlhy po dešti se držely v kamenných obloucích Akademie jako vzpomínky na sny, které si nikdo netroufl vyslovit nahlas. Dešťová voda stékala po zdech, po runách vytesaných do základů, kapala ze střech jako šepot zapomenutých jmen.

Lyra šla pomalu. Každý krok byl opatrný, jako by se bála, že kdyby šlápla příliš silně, zlomí křehké ticho, které ji obklopovalo.

Včerejší noc ji změnila.

Ne Kaelan. Ne most. Ale to, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno a bylo přesto pochopeno.

Byla jiná.

A teď to věděla i ona.

Hodina Magie vazby. Starodávné umění, původní jako dech a krev.

Učebna vypadala spíš jako chrám než jako školní místnost. Vysoký strop, okna posetá křišťály, které se třpytily do chladné mlhy. Uprostřed podlahy stál kruh z obsidiánu, dokonale hladký, černý jako zrcadlo smrti.

Mistryně Elenai stála u jeho okraje. Její hlas byl pevný a tichý, s dozvukem něčeho, co se dalo považovat za úctu.

„Vazba je víc než magie. Je to odvaha být zrcadlem. Přijmout, co vám předmět řekne i když to bolí."

Lyra seděla na severním okraji kruhu. Nejspíš záměr. Směr paměti. Směr proroctví. Nikdy se v Akademii nic nedělo náhodou.

Před ní ležela brož. Stříbrná. Obyčejná.

Dokud se jí nedotkla.

Nejdřív to byl jen záblesk.

Jako záběr z jiného života. Stín tváře, známý profil, hlas, který nepatřil nikomu ze současnosti a přesto byl jejím.

Pak ucítila bolest. Ne v ruce, kde se dotýkala brože. Ucítila ji v plicích, v hrudi, v krvi.

Byla to část hávu její matky.

Ztracená.

Znesvěcená.

Zachvěl se jí dech. A pak přišel výbuch.

Ve vzduchu to zapraskalo.

Jako by se samotná realita lekla.

Dlaň, kterou se dotýkala brože, se rozzářila vnitřním světlem. Ne ohněm. Ne runou. Světlem, které se šířilo tělem, přes rameno, krk, až do očí.

Její zorničky se rozplynuly v bílé plochy.

Vlasy jí stouply, jakoby se ve vzduchu vznášela nějaká síla, která se odmítla nechat svázat gravitací.

A pak... zpěv.

Nepřišel z jejích úst. Byl v ní.

Každá buňka vibrovala v tónu, který nebyl pozemský. Každý úder srdce přinášel další slabiku.

„Eilan... sareth... moraneth..."

Slova starší než píseň.

Slova, která pálila vzduch.

Učebna ztichla.

Zpočátku fascinace. Pak hrůza.

Studenti couvali. Někteří vstávali. Jiní přitiskli ruce k uším. Jedna z nich, Elenari, dcera jednoho z mistrů, se pokusila vstoupit do kruhu a zadržet Lyru. Ale vzduch ji odhodil nazpět.

Mistryně Elenai vykročila.

Zvedla runový štít. Slova ochrany zazněla v dávném dialektu.

Ale štít se rozpadl, jakmile se dotkl Lyriny magie. Roztříštil se v tichém světle a zanechal za sebou jen chuť popela.

Lyra zpívala dál.

O vodách, které pamatovaly první světlo.

O matce, která krvácela pod stromy.

O snech, které nikdo nikdy nevyložil správně.

Pak se všechno zpomalilo.

Jakoby svět zadržel dech.

Zpěv ztichl.

Světlo zhaslo.

Lyra padla na kolena, ruce se jí třásly. Dlaně se otíraly o chladný kámen, ale necítila ho. V očích měla znovu modrou, ale modrou, která znala hloubky oceánů.

Dívala se na kruh kolem sebe.

Na studenty.

Na Elenai.

A věděla, že tohle byl okamžik, po kterém už nic nebude stejné.

Vysoko, za oknem, stál muž. Postava zahalená v bílé. Nehybný jako stín vytesaný do kamene.

Pozoroval ji.

Zapsal si její jméno do knihy bez run. Knihy, do které se zapisovaly hříchy, ne zločiny. Potenciál. Nebezpečí.

Tribunál.

Ti, kteří rozhodovali o tom, kdo smí být člověk - a kdo se stává hrozbou.

Kdo se stává legendou.

Kaelan ji našel v jedné z prázdných místností mezi věžemi. Prostor bez názvu, bez lavic, bez křídy. Jen kamenná podlaha, stěny z trhaného pískovce a mlha, která se táhla skrz praskliny ve skle.

Lyra seděla na zemi. Opřená o zeď. Oči zavřené, kolena u hrudi, ramena ztuhlá.

„Viděli mě," zašeptala.

Kaelan neodpověděl hned. Došel až k ní, poklekl a položil jí ruku na zátylek.

„Ano."

„Teď mě zabijí."

Ticho. Jen zvuk kapek stékajících z okenních rámů.

„Ne dnes."

„Zítra?" pronesla s hořkostí, která bolela víc než slova.

„Možná. Ale zítra budeme připraveni."

Jeho hlas byl jiný. Nižší. Nešlo o útěchu. Byla to strategie. Společná válka.

A pak ji objal.

Ne jako milenec. Ne jako spojenec.

Jako někdo, kdo sám drží stejný plamen.

Její dech se zpomalil.

A v té chvíli si uvědomila, co se stalo.

Nešlo jen o to, že odhalila svou magii. Nešlo o to, že ostatní viděli.

Šlo o to, že její píseň odpověděla.

Že se magie neobjevila, ale vrátila.

Někde, v hlubinách světa, se něco probudilo.

A někdo to slyšel.

Zatímco Lyra dýchala Kaelanovi do ramene, ve stínech Akademie se něco pohnulo.

Dveře, které se neotevřely od doby velké války.

Runy, které se samy rozžehly.

Archivář, který vstal ze svého křesla a sáhl po svitku zapečetěném sedmi vosky.

Jméno Eiros se znovu psalo do knih.

A v podzemí, pod samotnými věžemi, se otevřela komnata, jejíž klíč byl ztracen po staletí.

Následující den nebyl jako jiné.

Studenti šeptali. Učitelé zírali. A mistryně Elenai... mlčela.

Lyru nikdo neoslovil. Ani jí nikdo nenadával.

Ale každé oko se k ní otočilo, když procházela chodbou.

Kaelan šel po jejím boku. Ne jako štít. Jako ozvěna.

A vysoko v Komnatě Rozsouzení se scházeli členové Tribunálu.

Ne, aby ji hned zničili.

Ale aby rozhodli, zda se taková moc dá zkrotit.

Nebo zda ji musí umlčet.

Dřív než zazpívá znovu.

Slova, která bolí. Slova, která léčí.

A krev, která zpívá, i když tělo mlčí.

Tohle je začátek války. A začátek paměti.

A Lyra... Lyra si zpívala.

A někdo odpověděl.