Most mezi věžemi se vznášel ve výšce, kde mlha šeptá jménem těch, kdo padli.

Byl to most, který neměl být viděn ve dne. Jeho krása byla pro světlo příliš tenká, křehká jako dech na skle. Černé sklo, poseté jemnými, téměř neviditelnými runami, v sobě zrcadlilo tmu jako vzpomínku. Ne tmu zlou, ale tmu před zrozením. Před slovem. Před jménem.

Když Lyra došla až k němu, zastavila se.

Nevěděla proč, ale zula si boty.

Bylo to instinktivní. Tiché.

Jako by věděla, že kámen si zaslouží pravdu.

Když na něj vstoupila, pocítila zvláštní třes pod chodidly, jako by se jí most dotýkal zpět. Dýchal. Ne tělem, ale magií. Jeho runy pulsovaly, tiché a věrné, v rytmu, který neodpovídal žádnému známému jazyku. A přesto ho znala. V kostech. V krvi.

Kaelan už tam byl.

Seděl na samém okraji mostu, kolena přitažená k hrudi, vlasy rozcuchané větrem, který možná ani neexistoval. Neotočil se. Neřekl nic. Jen tam byl, napjatý jako struna, a přesto klidný, jako by tu seděl celé hodiny. Možná seděl.

Lyra se posadila vedle něj. Pomalu, obřadně.

Ne ze studu. Ani z úcty.

Ale proto, že věděla: slova zatím nejsou dovolena.

Ticho mezi nimi mělo tvar.

Tvar bolesti, kterou oba znali, a nepojmenovali.

Tvar pravdy, která je pálila pod jazykem.

Tvar čekání, které možná nebude nikdy naplněno.

Ale čekali. V tom tichu, kde se realita rozechvívala, ne kvůli magii, ale kvůli tomu, že někdo konečně zůstal.

Vteřiny se prodlužovaly. Protahovaly jako stíny při západu.

A pak, po čase, který by se nedal změřit, Kaelan promluvil.

Jeho hlas byl sotva slyšitelný, ale v tom tichu se rozlehl jako kapka deště do skla.

„To, co jsi v aréně ukázala… bylo krásné.“

Nepřipravil ji na ta slova. Nesklonil hlas. Neusmál se.

Jen vyslovil pravdu. Neochvějně. Nebezpečně.

A Lyra se zlomila.

Uvnitř.

Ne do křiku, ne do pláče, ale do vnitřního pohybu, jako když něco dlouho sevřeného konečně povolí.

„Já jsem… jiná,“ řekla. A každé slovo jí drhlo v krku. „Nechci být. Ale jsem.“

Kaelan se k ní pomalu otočil. Jeho oči byly kalné, jakoby v nich plavala vzpomínka, kterou se bál vyslovit.

„Já vím.“

„Jak dlouho?“

„Od chvíle, kdy jsi vstoupila do kruhu poprvé. Možná dřív. Možná od chvíle, kdy jsi jen mlčela a svět ztichl s tebou.“

„Tak proč jsi—“

„Protože...“ přerušil ji. A na vteřinu zavřel oči. „Protože ty jsi první, koho to děsí stejně jako mě.“

Ticho po těch slovech bylo jiné než předtím.

Dýchalo.

Žilo.

Nebyla to absence. Byla to plnost.

A v té plnosti se Lyra nadechla.

Byl to hluboký, bolestivý nádech, jako když do sebe vtahuješ vzduch po ponoru, o vteřinu později, než je bezpečné.

A pak zpívala.

Zpěv byl tichý.

Ale ne slabý.

Slova neměla jazyk, ale měla tvar. Měla paměť.

Píseň Eiros. Ta, která se nedědí. Která se probouzí.

Zpočátku byl zpěv jen šepot. Třpyt vzduchu. Přehrávka z dávné hloubky.

Ale pak se začal měnit. Rostl. Rozšiřoval se jako trhlina v ledu, nepravidelně, nepředvídatelně, ale nezastavitelně.

Kaelan neřekl nic.

Jen seděl. S očima otevřenýma. S rukama v klíně. A pak – s očima zavřenýma.

Slyšel.

A Lyra zpívala dál.

O světle, které bylo příliš čisté pro tento svět.

O jménu, které bylo vymazáno dřív, než ho někdo vyslovil.

O matce, která šeptala verše, když padala do tmy.

O dívce, která neměla jméno a přesto jím byla.

Slova byla syrová.

Zlomená.

A přesto nádherná.

Když dozpívala, měla pocit, jako by jí z těla odešla třetina života.

Ale co zbylo, bylo pravé.

Kaelan otevřel oči. Pomalu.

A v těch očích byla voda.

Ne slzy, ale hloubka oceánů.

„To byla tvá pravda,“ řekl chraplavě. „Tak tady je moje.“

Vstal.

Jeho stín se prodloužil a v tom stínu bylo cosi křehkého, křivého, ztraceného.

Kaelan přešel ke krajnímu okraji mostu.

Vítr mu čechral plášť. A Lyra měla na okamžik strach, že udělá krok.

Neudělal.

Jen se opřel o římsu. A mluvil.

„Byl jsem ještě dítě, když se moje matka ztratila.“

Jeho hlas byl dutý. Vyprázdněný.

„Vešla do Závoje. Hledali jsme ji celé dny. Moji strýcové, můj otec... já. Dva týdny. Bez stopy. Mysleli jsme, že je mrtvá.“

Lyra nedýchala.

„A pak jsme ji našli. Seděla na okraji svatyně v Horách Ekar. Byla... klidná. Usmívala se. Ale její oči byly prázdné. V klíně měla dýku... malou, rituální. A když mě spatřila, začala zpívat.“

Zastavil se.

A pak zašeptal:

„Zpívala tu stejnou píseň, co ty.“

Lyřino srdce se na okamžik zastavilo.

„Byla Eiros?“

Kaelan zavrtěl hlavou.

„Ne. Byla Nyxaari. Ale v jejích žilách bylo něco... jiného. A já si myslím, že to máme oba. V jiné podobě. Ale... stejné jádro.“

Jejich pohledy se potkaly. A tentokrát neprchly.

Bylo to jako pohled do zrcadla, které ukazuje něco víc než obličej.

Po dlouhé chvíli Lyra vstala.

Ne váhavě. Ale s tichou jistotou.

Šaty kolem ní zavlály, jako by je nesl vítr, který v té výšce nemohl být. A přesto byl.

Natáhla ruku.

Ne jako gesto útěchy. Ani nabídky.

Jako přijetí.

Kaelan ji vzal.

Jeho prsty byly teplé. Pevné. Nepřesvědčené, ale přítomné.

A ten dotek... nebyl magický.

Byl skutečný.

A v té skutečnosti bylo všechno.

Později.

Lyra seděla s hlavou opřenou o jeho rameno.

Neseděli jako milenci. Ani jako spojenci.
Seděli jako dva lidé, kteří slyšeli něco, co se nedá odneset zpět.

Most pod nimi dýchal.

A svět dýchal s nimi.

Věděla, že zítřek přijde.

Pochybnosti. Otázky. Možná bolest. Možná smrt.

Ale dnes...

Dnes zpívala.

A on slyšel.

A poprvé za celý svůj život věděla, že není sama.