Soutěž. Hm. Soupeření. 

Všude, kam jsem vstoupil, byl jsem v něm vždycky nejlepší. 

Bylo tomu tak i s tou, ehm, poezií. 

Přednes jsem měl nejlepší. 

Texty jsem měl nejlepší. 

A všichni mi to říkali, že jsem, nejlepší. 

 Dnes tu však stojím a vím, že nejlepší nejsem. 

Dnes tu stojím a vím, že se historie opakovat nebude. 

Není to jako ve škole, že každý přijde a ,,to své'' si odbude. 

Tady je společnost lidí, milovníků života, společnost milovníků poezie. 

Jednou, opakuji jednou, jsem napsal báseň. Vlastní báseň. 

A ještě z donucení. 

Bylo to tvůrčí psaní  na gymplu a dnes bych si přál, 

aby o to všichni byli tenkrát ochuzeni. 

Na téma ,,dnes naposled" jsem napsal pár řádků, 

myslím, že se každé třetí a čtvrté slovo rýmovalo. 

Nějaké vzorce, abbbaabbac, co jsme se učili v září. 

Teď tu ale stojím, před takovým množstvím tváří - a cítím se jako vyvrhel. 

Poezii už tvořím jen proto, že to ode mne lidé očekávají, ne že bych sám chtěl. 

Všichni říkají "vždyť Dan je tu ten básník! Dan to všechno napíše a přečte." 

Ale já nechci, nejsem, nebudu a nemůžu! Už, už nemůžu. 

Historii o mně a poezii nejradši bych úplně vymýtil. 

Vždyť jsem jako vyhaslá hvězda, 

 až na to, 

že jsem nikdy nesvítil.