Poslední verš z hlavy se mi vytrácí,
Oko nezůstane suché.
Je den který má být nejšťastnější,
Však skončila noc i sen.

Románek z dětství zavřel se jako stará kniha
Jak mohl jsem být tak naivní.
Doufám aspoň, že skončí veršem,
Vždyť tolik se mi jich před očima míhá.

Poezie je to jediné, co umím
A veršovaná odpověď je ta jediná, o kterou stojím.
Až popíšu celou knížku, ten sešit, co mi někdo na poezii dal,
Nejraději bych ho svým smutkem podepsal.
Vrátil bych ho tomu, kdo mi ho do ruky vložil,
Řekl bych - tys mi ho dala, teď přišel čas, aby jsi ho i s mou nadějí konečně roztrhala.

Možná půjdem ven, možná někdy splní se mi sen.
Možná později.
Možná nikdy.
Upínám se k této tvé jediné větě.
Je to ale beznadějné,
V tomhle zkurveným světě.